Už toho mám plný brejle. Finito, konec, schluss, vypínám komp, zhasínám světla, odcházím z kanclu. Stavím se k bábi na kafe. Ještě jí napíšu, zda jí něco nechybí, a při cigáru počkám, až odepíše. Díky poslední fungující ganglii mi dochází, že bude mít narozeniny – je přece taky v únoru a „slaví“ o pár dní později než já. To abych sehnal dárek. Jenže jakej? A kde? Hele, tady je vlastně za rohem Prior. Vím to, protože tam občas chodím tahat peníze ze zdi. /Poslední měsíc je tenhle bankomat „dočasně mimo provoz“ – pozn. red./ A díky tomu taky vím, že Prior stále funguje a asi celkem letí, lidi si tam totiž imrvére podávají dveře. To by šlo. Navíc jsem v tomhle podniku nebyl léta a už jen letmý pohled do výlohy vždy lákal k nečekaným dobrodružstvím. Má představa o dárku je matnější než kryt sprchovýho koutu, přesto před sebou nechávám rozestoupit ty prosklený vrata na fotobuňku a vcházím do osmdesátek. Paní s trvalou nalevo, paní s trvalou napravo a mezi nima všechno – od špuntů do dřezu přes osvěžovače vzduchu až po gumy do tepláků – a pult s logem toho bájnýho socialistickýho kšeftu. Zdravím, zároveň však doufám, že zůstanu nepovšimnut, a vplouvám […]
Read More ›
