MENU
+420 607 617 595

Prior

Už toho mám plný brejle. Finito, konec, schluss, vypínám komp, zhasínám světla, odcházím z kanclu. Stavím se k bábi na kafe. Ještě jí napíšu, zda jí něco nechybí, a při cigáru počkám, až odepíše. Díky poslední fungující ganglii mi dochází, že bude mít narozeniny – je přece taky v únoru a „slaví“ o pár dní později než já. To abych sehnal dárek. Jenže jakej? A kde? Hele, tady je vlastně za rohem Prior. Vím to, protože tam občas chodím tahat peníze ze zdi. /Poslední měsíc je tenhle bankomat „dočasně mimo provoz“ – pozn. red./ A díky tomu taky vím, že Prior stále funguje a asi celkem letí, lidi si tam totiž imrvére podávají dveře. To by šlo. Navíc jsem v tomhle podniku nebyl léta a už jen letmý pohled do výlohy vždy lákal k nečekaným dobrodružstvím.

Má představa o dárku je matnější než kryt sprchovýho koutu, přesto před sebou nechávám rozestoupit ty prosklený vrata na fotobuňku a vcházím do osmdesátek. Paní s trvalou nalevo, paní s trvalou napravo a mezi nima všechno – od špuntů do dřezu přes osvěžovače vzduchu až po gumy do tepláků – a pult s logem toho bájnýho socialistickýho kšeftu. Zdravím, zároveň však doufám, že zůstanu nepovšimnut, a vplouvám mezi regály. Kruci, štětku na WC jí k narozkám asi dávat nehodlám. Měním pozici. Tyhle konvičky, to je dobrý tak do sběrnýho dvora. Změna stanoviště číslo dvě. V záchvatu nostalgie prohlížím bombičky na sifon… Jé, hele, mýdlo s jelenem…

„Co sháníte, mladíku?“ vyjekne Milada (myslím, že se tak rozhodně jmenovala), když zrovna stojím mezi nějakýma chaloupkama na vonný olejíčky. „Aj-vaj, no, dárek pro babičku,“ odpovídám skoro jako normální člověk. „Aha, tak co třeba toto?“ Milada má asi šestej smysl, protože vyndavá z regálu snad neškaredší a nejblbější věc, co jsem kdy viděl a které jsem si předtím kupodivu ani nevšiml. „Ehm, no, ona si babička potrpí na zenový zahrádky, má ráda spíš jednodušší věci.“ Kecám, ale nic lepšího mě nenapadá. Za tuhle ptákovinu peníze neodevzdám. Ukazuju na takovej poměrně jednoduchej kameninovej předmět. „Co tohle? Jak to funguje?“ „Do teho dáte olejíček, zapálíte kaléšek, šupnete to sem a krásně se to rozvoní.“ „Fajn, beru to. A ten olejíček, to je v tom, nebo to musím dokoupit?“ „Dokoupit.“ „Oukej, tak mi to přibalte a já to zaplatím.“ „No ale my ty olejíčky nemáme, mladíku.“

Jímá mě zoufalství. Začíná se mi zkracovat dech, jsem nervózní, blikám očima po regále. Motto okamžiku zní: „Sbal tu nejmenší blbost, do který nepotřebuješ nic dalšího, protože to tu rozhodně mít nebudou, a zmiz!“ Beru jakousi vázičku s roztokem, v tom kusy vonnýho dřeva, teda aspoň na obrázku. Na škále vkusu tak tři z deseti, takže absolutní Miss Prior. „Co tohle? To už je samo o sobě v rychtyku, jo?“ „K temu už nic dalšího nepotřebujete, hochu.“ „Fajn, tak já to zaplatím.“

U pultu mě napadá, že je to vlastně dárek, a tak by se to slušelo předat nějak hezky zabalený. „A prosím vás, nějakej balicí papír nemáte? Určitě máte. Zabalila byste mi to? Přece jen je to dárek. Zaplatím vám to.“ Milada začíná kmitat očima; je mi jasný, že je problém. Vtom zvedá ukazovák na důkaz toho, že má nápad; je mi jasný, že je problém. Kloní se pod pult, vytahuje obří šuple, v němž spatřuju archy balicího papíru, na kterým je vzor z logotypů PRIOR, a pronáší legendární větu:

„Já vám to zabalím do našeho. Aspoň bude babička vědět, že to není od Vietnamca.“

 

 

 

 

Sorry, the comment form is closed at this time.